Eight years ago, this newsletter published a history of the early years of what was once known as the Czechoslovak History Conference written by Owen V. Johnson, a founding member of the organization. We are now pleased to present a Czech and Slovak translation of that essay, prepared by Drs. Jaroslav Rokoský (Czech part) and Branislav Ondrášik (Slovak part). We are most grateful for their translations.
Dr. Rokoský, a specialist in the history of 20th century Czechoslovakia, received his doctorate from the Institute of History of the Faculty of Philosophy of Charles University in 2004. He is a member of the faculty of the Department of History of the Faculty of Philosophy in Ústí nad Labem. His research has focused on the political, social and cultural development of the First Republic, especially as reflected in the Agrarian Party. He is the author of Rudolf Beran a jeho doba: Vzestup a pád agrární strany, published in 2011.
Dr. Ondrášik received his doctorate in 2007 in the history and theory of journalism at Comenius University. During the course of his research, he spent a year at Michigan State University. He is the Security Research Communications Manager at ESET, a Slovak internet security company. He earlier was a full-time journalist at Sme and Hospodárske noviny and continues to work as a freelancer. He was formerly a member of the faculty and department head at the Pan European University in Bratislava.
Počátky původně nazvané Československé historické konference jsou spjaty se vstupem do oboru mladší americké generace se zájmem o české a slovenské dějiny. Měl jsem to štěstí, že jsem byl součástí této skupiny, a teď jsem poslední ze zakladatelů, kteří jsou v organizaci aktivní, i když ostatní mohou být stále členy. Byli jsme součástí růstu východoevropských studií, které obecně následovaly po Pražském jaru a sovětské inavzi do Československa, což v té době naznačovalo, že vyhlídky na konec sovětské dominance ve východní Evropě jsou malé. Založení Československé historické konference je do značné míry součástí studené války se všemi jejími podezřeními, militantním antikomunismem a zákulisními machinacemi.
V této eseji shrnuji historii vzniku organizace a diskutuji o tom, jak moje redakce zpravodaje reflektovala některé otázky související se studiem české a slovenské historie ve Spojených státech v 70. a 80. letetch minulého století.
Nedostatek výzkumu v této oblasti se odrážel v programu kongresu AAASS z roku 1970 v Columbusu v Ohiu, kterého jsem se zúčastnil, protože byl tak blízko University of Michigan, mé absolventské instituce. V té době se kongres konal pouze jednou za dva roky. Program měl pouze patnáct panelů (včetně plenárních zasedání). Ani jedna prezentace se však nezabývala Čechy nebo Slováky.
O dva roky později jsem se za podpory Romana Szporluka, mého poradce pro disertační práci, zúčastnil dvouletého zasedání Československé společnosti pro vědy a umění ve Washingtonu, D.C.[1] Neměl jsem příspěvek. Mým cílem bylo spíše navázat kontakty, setkat se se členy ČSVU, z nichž někteří se podíleli na vládě a veřejném životě v Československu před únorem 1948. Jako student jsem byl pozván, abych pobýval v domě jednoho z členů ČSVU.
V březnu 1974 poslal prof. Josef Anderle z University of North Carolina dopis asi šedesáti lidem, které označil za zájemce o českou a slovenskou historii.[2] Hledal adresy pro dalších 27 osob.[3] Sdělil, že prezident a programový předseda ČSVU ho požádali, aby pomohl zorganizovat historická zasedání pro kongres organizace v New Yorku v roce 1974. (Po mnoho let se s pořádáním kongresu střídaly New York a Washington, dvě největší centra členství.) „Záměrem je přenechat záležitost profesionálním historikům a zajistit tak profesionálnější povahu těchto zasedání, než tomu bylo dosud,“ napsal a vyjádřil své přesvědčení, že dosavadní přístup ČSVU k dějinám byl příliš publicistický a politický. Zvláště zdůraznil nutnost pozvat pokročilé postgraduální studenty, ačkoli poznamenal: „Přirozeně, velký přínos lze očekávat pouze od těch, kteří dokončili disertační práci nebo k ní mají velmi blízko.“ Osobám, které projevily zájem o účast, byl v červenci zaslán upřesňující dopis. Anderle znovu zdůraznil důležitost vědeckého přínosu.
„Přednost budeme dávat [profesionálním historikům], tj. osobám, které získaly doktorát z historie nebo se ho chystají brzy získat [sic]; jsou profesionálně aktivní nebo se stanou historiky; a publikovaly knihy nebo články v respektovaných nakladatelstvích a odborných časopisech nebo mají materiály jimi přijaté,“ napsal Anderle.
Jeho vytrvalost vyústila v deset panelů. Mnohá jména budou dnes vědci znát, kupříkladu Joseph F. Zacek, Stanley B. Winters, Lawrence D. Orton, John F. Bradley, Dagmar Permanová, Johann W. Brügel, Paul R. Magocsi, Victor S. Mamatey, Wilma A. Iggers, Anderle a já. O čtyřicet let později by deset panelů o české a slovenské historii na kongresu ASEEES bylo působivých.
Součástí programu byl společný oběd v Minetta Tavern v Greenwich Village s Anderleho projevem na téma „Československá historie ve Spojených státech a Kanadě: úspěchy a vyhlídky“. Obědu se zúčastnilo asi pětadvacet lidí (k jídlu byla svíčková pečeně a plzenský prazdroj) a rozhodli se uspořádat Československou historickou konferenci. Slovem „československý“ se rozumělo území Československa před Mnichovskou dohodou, nikoli „československý národ“. Mělo se za to, že zaměření na historii spíše než československá studia obecně by minimalizovalo politický vliv a zároveň neurazilo vedení ČSVU.
Řídící výbor složený z členů: Victor S. Mamatey, Stanley B. Winters, Radomír Luža, Vera Laska a Stanley D. Kimball byl požádán, aby vypracoval stanovy a navrhl kandidátku funkcionářů. Kimball, úřadující tajemník-pokladník, zařídil neformální setkání organizace na sněmu AAASS v Atlantě v říjnu 1975. Na této schůzi byly schváleny stanovy a kandidátka funkcionářů. Tyto stanovy a kandidátka funkcionářů byly zaslány zájemcům ke schválení. Zhruba pětasedmdesát příjemců dopisu bylo požádáno, aby vrátili hlasovací lístek o těchto dvou otázkách spolu se dvěma dolary za roční členství.
Navrhované stanovy uváděly, že cílem organizace je „vyjádřit společný zájem o historii Československa a všech jeho zemí a národů, ať už doma nebo v zahraničí; podporovat vědeckou činnost a zájem o ní; reprezentovat takový vědecký zájem o vztahy s jinými organizacemi a prohlubovat spolupráci s vědci a institucemi s podobnými zájmy ve Spojených státech nebo v zahraničí. CHC měla být pobočkou ČSVU, ale mělo se za to, že organizace bude také usilovat o přidružení k AHA a AAASS. Velká část stanov byla vypůjčena od Americké asociace pro studium maďarské historie, která byla ve skutečnosti zkopírována ze stanov AAASS. Tři příjemci stanov požádali, aby v nich byly provedeny změny. Prvním prezidentem organizace byl zvolen H. Gordon Skilling.
V rámci svých organizačních aktivit Anderle shromažďoval informace o vědeckých aktivitách zájemců o českou a slovenskou historii pro jejich zařazení do bulletinu. První číslo bulletinu bylo dokončeno v prosinci 1976, ale distribuováno bylo až později.
„No, byla to dlouhá cesta,” napsal Anderle v úvodním článku.
Nová Československá historická konference plánovala další setkání na kongresu ČSVU ve Washingtonu v roce 1976. Zacek uspořádal na kongresu významné sympozium o životě a díle Františka Palackého na památku 100. výročí jeho úmrtí. Na seznamu účastníků bylo osm historiků z Československa. Bylo jasné, že nebudou moci být přítomni, ale že budou předloženy jejich příspěvky.
Podle Anderleho tři dny před kongresem ČSVU prezident Miloslav Rechcígl telefonoval Anderlemu, aby mu sdělil, ,,že členové Rady svobodného Československa (jakési „exilové vlády“) a Československé národní rady Ameriky vznášeli námitky vůči prezentaci příspěvků zaslaných z Československa, doporučili svým členům, aby se z kongresu stáhli, pokud budou předloženy, a požádal Anderleho, aby přišel na členskou schůzi a pomohl mu reagovat na tyto tlaky. Na schůzce kongresu nebyly vzneseny žádné formální stížnosti, ale jak Anderle poznamenal v dopise, který mi zaslal o několik let později: „Námitky vznášeli členové těchto organizací až odpoledne v kuloárech a u pisoárů.“ Anderle podrobně popsal zákulisní politické aktivity ČSVU.
„Rada SVU … pověřila [generálního tajemníka Johna G.] Lexu, aby vyslechl Zacka, kdo byli českoslovenští autoři, politicky … a někteří zbabělci, skrývající se v anonymitě, nespokojeni s jeho odpovědí, požádali CIA, aby ho prověřila jako možný nástroj československé vlády „infiltrovat se do SVU“, což FBI učinila se vší důkladností, včetně prověření jeho bankovních účtů.
Anderle a někteří další představitelé se necítili nikdy úplně dobře přidruženi k ČSVU. Spor o Palackého sympozium tuto otázku vyostřil. Anderle navrhl, aby se CHC odpojila od ČSVU „kvůli silným exilovým politickým vlivům, příležitostně využívajícím služby FBI a peněz CIA“. ČSVU samozřejmě nebyla jedinou akademickou nebo kulturní organizací v počátcích studené války, která přijímala peníze CIA.
Na kongresu H. Gordon Skilling z University of Toronto vyzval členy CHC, aby přispěli finančními prostředky na pomoc při propagaci práce a výzev nezávislých českých a slovenských historiků, kteří buď pracovali v podzemí v Československu, nebo byli donuceni k emigraci. Americká historická asociace, částečně z vlastní iniciativy a částečně na Anderleho návrh, požádala o setkání na kongresu ČSVU v roce 1976, aby prodiskutovala situaci historiků v Československu. Byla dohodnuta soukromá schůzka s Mackem Thompsonem, výkonným ředitelem AHA.
„Bude to malé a uzavřené setkání a bude zachována důvěrnost vyměňovaných informací, což je – jsem si jist – přáním všech, a to ze známých důvodů,” uvedl Anderle v memorandu ze 4. srpna.
Prvý zoznam členov so 64 členmi bol distribuovaný v decembri 1977.
Medzitým bola v roku 1976 založená Slovakistická asociácia za výraznej podpory Michaela Novaka, verejného intelektuála, ktorý pôvodne pracoval v kampani Roberta F. Kennedyho, ale nakoniec skončil v American Enterprise Institute. Hnacím motorom bol Mark Stolarik, ktorý je v súčasnosti predsedom slovakistiky na univerzite v Ottawe. Zdá sa, že sa sklonil dozadu, aby sa nedostal do politických kontroverzií. Nevyžadoval napríklad členstvo od Josepha Kirschbauma, ktorý bol počas druhej svetovej vojny spojený so slovenským štátom. Pokúsením sa zdôrazniť vedecký prístup sa pokúsil eliminovať amatérsky, politicky angažovanejší prvok slovenskej komunity. Nikdy však nebolo pochýb o tom, že základnou témou slovenských dejín je pokračujúce hľadanie výrazného slovenského národa. (Podľa zosnulého Toma Marzika, keď sa na Slovensku objavil môj kritický prehľad o Kirschbaumovom slovenskom jazyku a literatúre, v slovenskej etnickej komunite v USA sa rozhorčilo.) Keďže v prvých dňoch pracovalo na slovenských témach tak málo vedcov, organizácia sa vo svojej finančnej existencii spoliehal na členské poplatky od niekoľkých neakademikov. Aktívna vedecká práca SSA bola rovnomerne rozdelená medzi historikov a jazykovedných a literárnych vedcov. Niektorí členovia CHC boli voči SSA obozretní, pretože sa obávali, že zameranie sa na Slovensko by naznačovalo nedostatok odhodlania pokračovať v existencii Československa. Ukázalo by sa to v diskusii o pomenovaní v Newsletteri CHC.
Spravodaj Anderleho vytrvalosť a oddanosť CHC boli v prvých rokoch organizácie kľúčové. V dobách pred kopírovaním a digitálnymi dokumentmi, ktoré dnes poznáme, to trvalo veľa času. Začal pátrať po nástupcovi ako redaktorovi Spravodaja. “Dokončenie tretieho čísla nášho spravodajcu čaká na vymenovanie nového redaktora,” oznámil členstvu v marci 1980.
Medzitým niekoľko mladších členov odišlo z CHC kvôli kríze zamestnania v oblasti východoeurópskych dejín. Od roku 1976 do roku 1980 nebola v tejto oblasti inzerovaná ani jedna pozícia. Jeden jednotlivec sa stal právnikom. Ďalší sa prerobil na knihovníka. Pretože som pracoval na čiastočný úväzok ako novinár na vysokej škole a na postgraduálnej škole, skončil som s učením na škole žurnalistiky, najskôr na Southern Illinois University a potom na Indiana University.
Anderle si myslel, že to dáva zmysel, aby som sa stal redaktorom kvôli svojim novinárskym schopnostiam. „Vydať sa za slovenskú (alebo českú?) Manželku je ďalšie odporúčanie,“ napísal v septembri 1979. „Mohla by vám pomôcť so všetkými háčkami a čárkami, ktoré by ste sami nezvládli.“ (Moja bývalá manželka, ktorá je Češka, by sa strašne urazila, keby ten list niekedy videla). “Je mi ľúto, že som nedostal žiadnu odpoveď na moje predchádzajúce vyšetrovania,” napísal o šesť mesiacov neskôr, “ale dúfam, že teraz budete môcť odpovedať.” Jeden z Anderleho listov uviedol, že predtým, ako som to prijal, urobil päť žiadostí.
Problém bol v tom, že som bol na nárazovom kurze, aby som sa vzdelával nielen o literatúre žurnalistiky a histórii žurnalistiky, ale aj o tom, ako viesť kurzy profesionálnej žurnalistiky. V práci som sa naučil žurnalistiku. Premeniť to na vyučovanie v triede nebolo jednoduché. Okrem toho sa moje dcéry narodili v rokoch 1978 a 1981. V školskom roku 1979/80 som bol hlavným poskytovateľom starostlivosti o deti, pretože moja vtedajšia manželka učila na Illinoiskej univerzite a počas týždňa bola preč. Na konci roka som prijal miesto v Indiane s celkom novou sadou kurzov na vyučovanie. A tak som sa vzpieral a Anderle vydal číslo Spravodaja z roku 1979 na konci roku 1981.
Anderle na mňa stále tlačil. Nakoniec som už nemohol odolávať a v lete 1980 som bol zvolený za redaktora spravodajcu. Vzhľadom na moje ďalšie záväzky však bol máj 1982, keď som vydal prvé číslo. Myslel som si, že Anderleho verzia Spravodaja bola informatívna, ale nie veľmi čitateľná, a tak som zmenil obsah, dizajn a názov Spravodaja. Od každého člena som hľadal informácie o profesionálnych úspechoch (ktoré sa v tých časoch museli robiť jednotlivo), pridal som články podobné tým, s ktorými sme sa teraz zoznámili, a zahrnul som bibliografiu nových publikácií na Západe i v Československu. Knižnica Univerzity Indiana sa prihlásila k odberu pôsobivého radu časopisov z Československa a ja som v knižnici strávil dlhé hodiny prepisovaním autorov a názvov publikácií. Moje oddelenie upísalo náklady na tlač a poštu časopisu, čo bol v tom čase dôležitý príspevok. Na výrobu obsahu som použil stále relatívne nový počítačový systém v študentských novinách.
“Bol som veľmi prekvapený NL [Newsletter],” napísal mi Anderle, “ako určite bol každý, kto nemal ani potuchy o tom, čo máš v rukáve … Takže sláva Tobě věrný Amerike synu! “
Nanešťastie som musel zadať diakritiku ručne, čo znamenalo občasné chyby. Keď sa zosnulý Jan Havránek z Karlovej univerzity zúčastnil konferencie Bloomington, ktorú som organizoval na jeseň 1983 (zúčastnila sa jej aj Madeleine Albrightová), presvedčil som ho, aby skontroloval obsah.
Nový názov „České značky“ (Czech Marks) mal zmiešané reakcie. Historici z Émigré boli najsilnejšie proti tomu, pretože verili, že čokoľvek iné ako vážny účel poškodí príčinu slobodného Československa, ktoré si pamätajú. Návrh mal náčrty Karlovho mosta a Bratislavského hradu, pričom hrad mal vyššie postavenie, aby vyvážil používanie názvu český. Prezident CHC Ruben Weltsch mi napísal, že nový názov je „roztomilý“, ale vyjadril znepokojenie, pretože Radomír Luža, vplyvná osobnosť v prvých rokoch organizácie a ktorý utiekol o život z Československa, zdôraznil, že „Československo v názve je dôležité slovo. ” Anderle bol úprimnejší. Povedal, že nový názov je „úplne zlý a úplne neprijateľný“. Považoval za nepochopiteľné, že ja, „ktorý som tak dobre oboznámený so slovenskou citlivosťou“, urobím také rozhodnutie. Ako vyštudovaný knihovník poznamenal, že zmena názvu by si vyžadovala, aby každá knižnica publikáciu znova katalogizovala. Tvrdil, že prinajmenšom som sa mal poradiť s výkonným výborom organizácie. Nakoniec navrhol, aby sa názov čísla mohol zmeniť späť na pôvodný výrobu lepených štítkov s pôvodným názvom, ktoré by bolo možné zaslať príjemcom problému, ktorí by ich mohli prilepiť k novému názvu.
Na pracovnom stretnutí CHC z roku 1982, ktoré sa konalo v decembri na dohovore AHA vo Washingtone, sa diskutovalo o bulletine.
“Členovia vyjadrili spokojnosť s podstatou a formátom Spravodaja, ale žiadajú, aby boli redaktorovi prebraté dva body … pri návrate z Bratislavy,” uvádza sa v zápisnici. „Sú to (1) nový názov České značky, ktorému pri všetkej novinárskej verve chýbajú širšie československé záujmy CHC, a (2) výroba bulletinu a jeho náklady, ktoré v súčasnosti môže absorbovať Indiana University alebo nejaká iná agentúra, ale ktorú môže CHC v budúcnosti znášať. “
Pravdepodobne bolo šťastím, že som nevidel Anderleho list až o osem mesiacov neskôr, keď som sa vrátil z výskumnej dovolenky v Československu. Stručne som odpovedal na členstvo v nasledujúcom vydaní „Českých značiek“. “Čitatelia by si mali uvedomiť, že v podtitulku bulletinu je zachované slovo československý,” napísal som. Poukázal som na to, že môj vlastný výskumný záznam o slovenskej histórii priniesol dôkazy o citlivosti pri výbere nového názvu. Žiadny z ľudí, ktorí sa sťažovali, ako som poznamenal, si nevšimol vizuálny aspekt umiestnenia Bratislavy nad Prahou.
Pri spätnom pohľade som pravdepodobne pôsobil ako drzý povýšenec, ktorý zrejme nerozumel pocitom a presvedčeniu emigrantskej komunity. Ako stále ešte nezaujatý člen fakulty bolo asi nezmyselné zmeniť meno. Na druhej strane historicky poskytuje zaujímavý komentár k názorom komunity emigrantov a k zložitosti česko-slovenského vzťahu. Emigrantom sa nepáčil humor kvôli štipendiu kvôli obavám, že by im autority doma oslabovali ich činnosť a obávali sa niečoho iného, ako plného nasadenia za československú identitu.
Názov zostal počas piatich čísel (103 strán), ktoré som upravil, ale vrátil sa k pôvodnému názvu, keď Paul Kubricht prevzal redakciu v druhej polovici roku 1984. Mám podozrenie, že mu bolo povedané, že to musí urobiť. Po roku 1989 sa Konferencia československých dejín stala inou organizáciou. Mladšia generácia, nadšená sametovou revolúciou a požehnaná príležitosťou učiť, pracovať a vykonávať výskum v Československu a jeho nástupníckych štátoch, prešla starými etnickými a politickými bitkami. Niektorí členovia staršej komunity emigrantov sa vrátili do Československa. Mnoho z nich odišlo do dôchodku. V roku 2008, členstvo, ktoré odrážalo meniaci sa charakter bohemistiky a slovakistiky, hlasovalo za zmenu názvu organizácie na Asociácia československých štúdií.
[1] Organizace byla založena v roce 1958, původně navržena tak, aby zahrnovala pouze emigravší akademiky. Členství bylo později rozšířeno i na lidi z jiných zemí.
[2] Mimo záznam, jediní lidé z tohoto původního seznamu, kteří jsou stále aktivní v historickém výzkumu, jsou Andrew Kubricht, Robert Magocsi, Piotr Wandycz a já. Magocsi se dlouhodobě soustředí na Podkarpatskou Rus a Wandycz na polskou historii.
[3] Domnívám se, že jediný, který se aktivně zapojuje, je Gary Cohen.